Harry James Potter a James Potter - "Naříkání naivního zabedněnce"

30. kapitola – „Naříkání naivního zabedněnce“


„Zmijozel!“ vykřikl Moudrý klobouk.
Vzápětí se Velkou síní ozval bouřlivý jásot zmijozelských, zatímco studenti u zbývajících kolejních stolů se na Harryho šokovaně dívali, o profesorech ani nemluvě. Harry si sundal z hlavy klobouk a položil ho na židličku. Chystal se vyrazit ke svému novému kolejnímu stolu, když ho najednou zarazil Jamesův hlas.
„Otoč se!“ zavrčel naštvaně.
Harry místo toho jen zavřel oči a snažil se potlačit slzy, které mu chtěly uniknout zpod víček. Ne! Já teď s tátou nemůžu mluvit! Zoufal si.
„Ty jsi mě neslyšel?“ zeptal se výhružně.
Mám se chovat jako Dark! Připomněl si a poté se konečně otočil.
„Copak, otče, něco se ti nelíbí?“ ušklíbl se.
James se na něj rozzuřeně podíval, až prasklo pár skleniček a talířů na profesorském stole.
„Myslel jsem si, že jsi dost starý na to, abys zvládal své schopnosti, ale jak vidím tak ne,“ prohlásil posměšně.
„Co si to dovoluješ, Harry! Nezapomeň, že já jsem stále tvůj táta!“ okřikl ho a přešel k němu.
„Na to se nedá zapomenout,“ odfrkl si. To jsem si mohl odpustit!
Všichni přítomní se na ně se zatajeným dechem dívali.
„Víš vůbec, co znamená, že jsi se dostal do Zmijozelu?“ zeptal se naštvaně a chytil ho za ramena, ignorujíce jeho poznámku.
„Že jsem konečně volný?“ usmál se, snažíce se potlačit bolest, která mu začala pulzovat v obvázané ráně.
„Samozřejmě že tohle ne!“ vyštěkl, „ty si to neuvědomuješ, ale tímto jsi zradil celý Nebelvírský rod! Už od dob Godrica Nebelvíra totiž každý dědic přísahal věrnost svému rodu a boji proti Zmijozelům, šířících v našem světe jen zlo, a ve jméně zachování aspoň kousku dobra vždy umírali! Zemřel tak můj děda, táta a i já jsem měl takto opustit kouzelnický svět v ten den, kdy na nás zaútočil Voldemort, ale osud tomu chtěl, že jsem přežil! Víš, že toho už začínám litovat? Raději bych byl s Lily v hrobě, než sledovat, jak se náš milovaný syn stává místo vyvoleného, který měl skoncovat s rodinou „tradicí“ a odstranit posledního žijícího potomka toho proklatého rodu z povrchu zemského, hrozbou pro celé kouzelnické společenství!“ vykřikl a pokračoval, nehledě na to, že ho všichni poslouchají, „myslel jsem si, že všechno, co se doposud stalo, dokážeš ještě překonat, ale jak vidím, tak jsem se krutě mýlil! Tím, že tě Moudrý klobouk poslal do Zmijozelu, mi konečně otevřel oči! Ty prostě už Voldemorta nedokážeš porazit, i kdybys doopravdy chtěl! A to, že jsi se začal chovat opět jako Dark, to jen potvrzuje! Víš, Harry, tak jako je Sirius bílá ovce své rodiny, jsi ty černá ovce naší! Nezasloužíš si být Nebelvír a já se stydím za to, že jsi můj syn!“ vmetl mu do tváře a pustil ho.
Harry se na něj snažil chladně dívat, ale i přesto se musel kousat do rtu, aby se nerozvzlykal. Dělám to pro něj! Dělám to pro něj! Dělám to pro něj! Opakoval si stále, ale stejně mu to nepomáhalo. Každé Jamesovo slovo ho zasahovala do srdce hlouběji a hlouběji.
„Vážně skvělý monolog,“ pronesl Harry jízlivě, když James skončil, „mohl bys s ním vystupovat v mudlovském divadle,“ ušklíbl se, „ve hře „Naříkání naivního zabedněnce“!“
Studenti zalapali překvapeně po dechu, když uviděli, jak James vzápětí uhodil Harryho do tváře, až spadl na zem. Harry se chytl za obvázané rameno. Jau! Jakto že mě stále bolí? Napadlo ho najednou. Tu facku jsem si ale zasloužil!
„Tímto jsme spolu skončili, Harry! Tak jako jsi mi ty kdysi řekl, že nemáš otce, tak já nyní už nemám syna!“ rozhodl se, „pamatuj si ale, že je tady stále ještě poslední dědic Nebelvíra, který bude až do své smrti bojovat proti Zmijozelům, i kdyby jeden z nich byl předtím jeho syn!“ prohlásil a sedl si zpátky za profesorský stůl.
„Jak chceš!“ sykl Harry, postavil se, a poté se podíval na Draca Malfoye. „Pojď! Nechci být v jeho blízkosti už ani o minutu déle!“ Protože bych to nevydržel a řekl mu pravdu, proč jsem se nechal přeřadit do Zmijozelu!
„Jistě, Darku,“ usmál se Draco potěšeně a zašklebil se na Jamese.
Cestou ven z Velké síně zavadil Harry pohledem o Hermionu s Ginny, které měly oči plné slz, a Rona, soucitně se na něj dívajíc. Doufám, že nikomu nic neřeknou!

Jakmile vešli do společenské místnosti Zmijozelu, tak se Harrymu naskytl pohled na velmi luxusně vybavený interiér. Na zdech, vymalovaných tmavě zelenou barvou, se vyjímaly stříbrné svícny a na zemi byl položen tmavý koberec. Před plápolajícím krbem se majestátně rozprostírala černá kožená sedačka s dvěma stejně vypadajícími křesly, které už od pohledu vypadaly velmi pohodlně. Na druhé straně místnosti stála podél zdi velká knihovna a kolem ní byla spousta stříbrně-zelených polštářů se zmijozelským znakem a mahagonových konferenčních stolků. Naproti vchodu byly umístěny dvoje masivní dveře, z nichž jedny vedly do dívčích a druhé do chlapeckých ložnic.
„Tak jak se ti to tady líbí?“ zeptal se Malfoy zvědavě.
„Vypadá to tady jako u Voldemorta,“ ušklíbl se, ale poté se usmál, „nicméně se mi to tady líbí víc než v Nebelvírské věži.“
„To jsem rád,“ podotkl, „teď ti ukážu tvůj pokoj,“ oznámil mu a vydal se ke dveřím napravo, následován Harrym.
„Pán zla ti poslal pár věci, které jsi při svém „odchodu“ z jeho sídla zapomněl,“ řekl mu a otevřel dveře jeho pokoje.
Harry vstoupil dovnitř a nevěřícně se po něm rozhlížel. To snad ne! Vždyť to tady vypadá úplně stejně jako můj pokoj u Voldemorta! Ksakru! Tohle vážně nasadilo tomuhle dnu korunu!
„Vypadni!“ přikázal Malfoyovi, který ho okamžitě poslech, naštvaně a zavřel dveře.
Harry se svezl na pohovku a dal si hlavu do dlaní. Tak jako jsi mi ty kdysi řekl, že nemáš otce, tak já nyní už nemám syna! Ozvaly se mu v mysli Jamesova slova. Promiň mi to, tati! Musel jsem to udělat! Raději budu snášet tvoji zlobu a opovržení, než abych tě viděl zavřeného v Azkabanu! Zamrkal, aby zahnal slzy, a poté přemístil svůj kufr z Nebelvírské věže do svého nového pokoje. Odklopil víko a zevnitř vytáhl Nebelvírovu knihu. Otevřel ji na poslední stránce a přejel po ní ukazováčkem pravé ruky. Po chvíli se začaly objevovat různé čáry a písmena, které se nakonec zformovaly do podoby rodokmenu, na jehož vrcholu bylo zlatě napsáno „Godric Nebelvír“. Harry se pousmál a začal prstem přejíždět dolů, čímž se rodokmen posunoval stále níž až k poslednímu dědici. To ne! To nemůže být pravda!
„Už nejsem Nebelvír!“ vykřikl zděšeně a zíral na část, kde místo jeho jména pod jménem jeho táty, bylo napsáno „bezdětný“. Myslel jsem si, že to táta všechno říká jen, aby mě co nejvíce ranil, ale on to říkal vážně! U Merlina! Co teď budu jen dělat? Nepřítomně se zadíval do vyhaslého krbu, ale poté se šíleně rozesmál. Fakt krása! Prostě jsem ze dne na den přestal existovat! Jako bych se nikdy nenarodil! Možná že by to tak bylo lepší! Usoudil a z očí mu uniklo pár slz. Utřel si tvář rukávem hábitu, vstal a vstoupil do koupelny, kde se svlékl a nechal na sebe dopadat studené kapky vody. Snažil se na nic nemyslet, ale nepodařilo se mu to. Stále se mu v mysli opakovalo všechno, co mu James řekl. Po chvíli zastavil vodu, obmotal si kolem beder ručník a začal si čistit zuby. Když byl hotov, tak si pomalu sundal obvaz z pravého ramene. Hned poté se zaraženě podíval na svou ránu po šípu, která měla být už dávno zacelená, ale nebylo tomu tak. Jakto že ten balzám nezapůsobil, vždyť Snape je přece Mistr lektvarů! To přece- Vytřeštil oči, když si všiml, že mu z ní vede sotva centimetrová zelená jizvička. Co to ksakru má být? Nechápal to. Dotkl se jí, ale nic zvláštního se nestalo. Raději to zítra ukáži Snapeovi. Pokýval hlavou a přivolal si čistý obvaz, kterým ránu znovu obvázal. Poté se přemístil do ložnice, odkud si přivolal svůj kufr a jedním mávnutím hůlky naskládal všechno oblečení do skříně. Zamyslel se a vzápětí měl na sobě pyžamo. Tak to bychom měli. Smutně se usmál a zachumlal se do postele. Voldemort teď asi musí být štěstím bez sebe, zatímco táta a ostatní členové Řádu musí být v koncích! Pomyslel si naštvaně a po chvíli převalování se mu konečně podařilo zavřít oči nad tímto velmi dlouhým dnem.

„Děkuji vám všem, že jste tak rychle přišli na mé zavolání,“ přivítal členy Fénixova řádu Brumbál, nevyjímaje Jamese a Rona s Hermionou.
„Co se děje, Albusi?“ zeptal se Moody.
„Harry Potter mě ráno požádal o znovu zařazení a já jsem mu bláhově vyhověl v domnění, že dokáži Moudrý klobouk přemluvit k tomu, aby ho v žádném případě neposílal do Zmijozelu, ale bohužel se mi to nepovedlo,“ pronesl zklamaně, „před skoro necelou hodinou se totiž Harry stal členem zmijozelské koleje, která ho s obrovskými ovacemi přivítala. To ale není to nejhorší, co se dnes odehrálo,“ podíval se Jamesovi do očí, „pokračuj,“ pobídl ho.
„Prostě jsem se ho zřekl,“ řekl bez kousku citu, „už nepatří do Nebelvírského rodu,“ dodal.
„Cože?“ vykřikl Sirius a vyskočil na nohy, „zbláznil jsi se? Víš, jak se teď musí Harry cítit? Vždyť jsi mu tímto vymazal jeho dosavadní život!“
„Zmlkni! Jak se opovažuješ mě soudit? Prostě jsem se tak rozhodl a své rozhodnutí nezměním! Harry James Potter – Nebelvír už neexistuje! Už je to jen Harry Potter a ještě by mi měl být vděčný za to, že jsem mu své příjmení nechal!“ okřikl ho James rozzuřeně.
„To všechno jsi udělal jenom kvůli tomu, že vstoupil do Zmijozelu?“ zeptal se ho zaraženě.
„Prý jenom!“ vyštěkl naštvaně, „vlastně co se divím! Ty nejsi Nebelvír, a tak nikdy nepochopíš, jak to v naší rodině chodí!“
„Naopak, Jamesi,“ ušklíbl se, „já to chápu až moc dobře! A to, co jsi udělal Harrymu, nemá v tvé rodině obdoby! Vždyť ty se chováš jako Voldemort!“ obvinil ho.
„To odvoláš!“ vykřikl výhružně, vstal a namířil na něj hůlkou.
„To by myslím stačilo!“ napomenul je Brumbál naštvaně, „oba dva si okamžitě sedněte!“
Sirius s Jamesem se na sebe ještě naštvaně ušklíbli a poté ho poslechli.
„Teď, když už jste se aspoň trochu uklidnili,“ podíval se na každého zvlášť, „vám chci oznámit, že před chvílí mi profesorka McGonagallová řekla, že Harry v její hodině omdlel,“ James nedal na sobě nijak znát, že by ho to znepokojovalo, na rozdíl od Siriuse.
„Voldemort mu opět vlezl do hlavy?“ zeptal se.
„Ano,“ přikývl a pokračoval, „a když se probudil, tak se začal chovat agresivně, přesně jako Dark. Myslím si, že Voldemort mu přikázal, aby se jako on začal chovat a taky to, aby se nechal přeřadit do Zmijozelu, ale bohužel nevím, proč ho poslechl.“
Hermiona s Ronem se na sebe nervózně podívali, čehož si všiml Sirius a začal je podezřívavě sledovat.
„Neříkal ti náhodou o tom něco Voldemort, Severusi?“ obrátil se na něj.
„Ano, ale pojistil si mě Neporušitelnou přísahou,“ odpověděl mu, „poslední dobou totiž ve věcech, co se týkají mladého Pottera, nikomu nedůvěřuje.“
„No, tak to je vážně skvělé!“ vykřikl Sirius, „ty to víš, ale neřekneš nám to!“
„Řekl bych vám to, kdyby to neznamenalo mou smrt!“ hájil se Snape, „já tady ale nejsem jediný, kdo o tom může něco vědět,“ ušklíbl se a podíval se na Rona s Hermionou.
„Jak bychom o tom mohli vědět, když se nám Harry celý den vyhýbal a když jsme na něj náhodou narazili, tak nám jenom nadával do krvezrádce a mudlovské šmejdky!“ zalhal jim Ron, dodržujíce slib, který si s Hermionou a Ginny dali.
„Tak to se potom nedá nic dělat,“ konstatoval Brumbál, „ještě jednou vám děkuji, že jste přišli a uvidíme se opět v pátek,“ připomenul jim a vstal.
Ron s Hermionou už byli na odchodu, když je v předsíni chytl Sirius a zatáhl je dolů do kuchyně.
„Co se děje?“ zeptala se překvapeně Hermiona.
„To bych se měl spíš zeptat já vás, ne?“ opáčil.
„Siriusi, nemám vůbec ponětí, o čem to mluvíš,“ prohlásil Ron.
„Tak ne, jo?“ usmál se sladce, „tak proč jste se po sobě tak nervózně podívali, když se Brumbál zmínil o tom, že neví, proč Harry Voldemorta poslechl?“
„To se ti muselo něco zdát,“ ujišťovala ho Hermiona.
„Nechte už laskavě té komedie a řekněte mi, proč to Harry udělal! Já totiž nevěřím tomu, že se vám nepodařilo nic zjistit! Už dlouho totiž pozoruji, jak s Harrym neustále něco zatajujete, ale tohle je velmi důležité na to, abyste si to nechali jenom pro sebe!“ zakřičel na ně.
„My ale vážně nic nevíme!“ vykřikl Ron naštvaně a chytil Hermionu za ruku, „jestli nám teď dovolíš, rádi bychom se vrátili do Bradavic!“
Sirius se na ně rozzuřeně podíval.
„Dobře, jak chce! Pokud se ale Harrymu něco stane, budete ho mít na svědomí!“
Ron se jenom ušklíbl a spolu s Hermionou co nejrychleji opustil místnost.
„Myslíš, že jsme udělali dobře, když jsme mu to neřekli?“ zeptala se Hermiona Rona, když už byli na cestě přes bradavické pozemky do hradu.
„Ano, i když se k nám už Harry jako kamarád nechová, tak i přesto bychom měli zachovat jeho tajemství,“ pousmál se, „a ty sama jsi nám to kladla na srdce.“
„Já vím, ale bylo mi ho tak líto, když musel snášet všechna ty slova svého táty a potom to, jak mu řekl, že už nemá syna,“ pokývala hlavou, „vůbec si nedokáži představit, jak se teď cítí.“
„To asi nikdo z nás,“ podotkl a zadíval se na bradavický hrad. My budeme stále s tebou, Harry! To ti slibuji!

Děkuji Mission za beta-read.